Niki Bretschneider

 Při opravách či vývoji audio zařízení je mnohdy lepší signál spíše slyšet než vidět na osciloskopu. Původní sledovače signálu byly velice jednoduchá zařízení, kde se kladl důraz především na nízkou cenu, osciloskop býval nedostupným přistrojem a tato jednoduchá zařízení dokázala sledovat celou cestu signálu zařízením, RF signály dokázala demodulovat v amplitudě, nízkofrekvenční signály potom jen zesilovala. Dodnes lze původní historická zařízení koupit, však mnohdy za nehoráznou cenu a tak jsem se rozhodla vytvořit vlastní přístroj. Nikoliv z moderních, ale z dostupných součástek.  Jádrem zapojení je integrovaný zesilovač MBA810 . Tento IO je stále bezproblémově dostupný, protože toho naprodukovali tak strašlivá množství, že se to snad nespotřebuje do konce světa. Mnohé moderní obvody jsou díky celosvětové hře na křemíkovou krizi momentálně dostupné daleko hůře, takže v tom obvodu nevidím zásadní problém. Obvod je v katalogovém zapojení ke kterému není moc co dodat. Jeho vstup je buze

 Nevím kdo to vymyslel, ale některé přístroje mají síťový vypínač zezadu. To je bezvadné pokud několik takových postavíte na sebe. Pokud to stojí samostatně na stole, není to ještě taková katastrofa, protože je k tomu přístup ze všech stran. Ale pokud je jich několik na sobě a vedle sebe, máte problém, protože dostat se k vypínačům je prakticky nemožné. Já chápu, že vypínač na zadním panelu znamená, že nemusíte tahat síťové k čelnímu panelu, dá se to akceptovat u malých příležitostně používaných přístrojů (ano, také to občas udělám), ale u něčeho, co se používá pravidelně a má to svoje místo na stole je to opravdu problém. Ve snaze najít nějaké řešení a současně se zbavit ohromných klubek prodlužovaček jsem vymyslela následující chobotnici: Podstata je myslím zřejmá na první pohled. Prakticky všechny přístroje mají na zadním panelu nějaký konektor na pohyblivý síťový přívod. Čili stačí udělat bednu s jedním přívodem a spoustou kabelů, které potom vedou k jednotlivým přístrojům. A tam,

Na serveru elektrolab.eu jsem narazila na poměrně zajímavý článek na téma univerzálního dvouvstupového jednovýstupového logického hradla:   https://www.elektrolab.eu/blog/allgah-vic-logickych-funkci-na-dvou-vstupech-nez-si-myslite   Ten článek je velice zajímavý, rozhodně ho doporučuji přečíst, ač je to s prominutím objevování kola, trojúhelníkového navíc, ale budiž, stejně je to v závěru poučné.  Návrh řešení Systém se dvěma dvoustavovými vstupy a jedním výstupem a možností plnit libovolnou naprogramovanou úlohu není nic jiného než čtyřbitová ROM , no a protože do čtyřech bitů se vejde právě šestnáct různých čísel ( 2⁴ ), je celkem logické, že těch možných logických úloh bude též 16 , na tom není co vymýšlet. Z toho bude vycházet i moje i implementace, kde potřebuji nějakou strukturu, která mi ty čtyři bity udrží. Já pro jednoduchost použiji jumpery, pak potřebuji adresní dekoder, čili něco, co mi vybere jeden z těch čtyřech bitů na výstupu podle libovolných dat na vstupu, možnosti

 Proč? Protože jsem ho měla, protože se mi na to dostalo návodu, protože jsem to chtěla zkusit a protože v tom není „vysoké napětí“. Tím se myslí těch cca 200V , bububu. Myšlenka je celkem jednoduchá, místo pulzu se pošle hrana. Čili stačí udělat oscilátor, který bude sypat ven obdélníky, no a jejich hrana se potom nějakým způsobem ve zkoumaném vedení odrazí. Původní zapojení používalo na generování obdélníků RC oscilátor nad jedním invertorem, přičemž zbývající spojili paralelně přes systém rezistorů, přičemž se věřilo, že výstupy se dostatečně sejdou. Já jsem se rozhodla jít cestou použití jediného hradla pro výstup, no a tudíž mi z toho vyšly dva výstupy. Nebylo to úplně šťastné řešení, což vím teď, Upřímně řečeno, já toho o tady té logice řady 74×× moc nevím, přičemž ani nevím koho se zeptat. Čili ono je to celé zajímavé i z tohoto důvodu. Vymyslela jsem tedy následující běs: Pochopitelně IC má svoje napájení, které je blokované paralelní kombinací keramických kondenzátoru 100nF

Postupem času jsem se dobrala k několika GB rádioamatérské literatury, no a protože se mi opět udělalo zle a tudíž nějaká normální práce nepřipadá v úvahu, jala jsem se ten kentus prohrabovat. Tentokrát jsem popadla cosi amerického (abyste si nemysleli, že se navážím jen do Daneše) a hned ze začátku mne tam uchvátilo toto zapojení přijímače pro pásmo 40m : Omlouvám se za rozlišení, ale takhle to připlulo. Kontrolní otázka soudruzi! Jakou má tohle vstupní impedanci na konektoru k anténě?   Odpověď je jednoduchá — nikdo to neví, protože vstupní impedance závisí na poloze knoflíku RF Gain . Pokud bude tento na minimu a do vstupu tedy nepůjde vůbec nic, pak ten krám bude mít vstupní impedanci 500Ω . Ta je daná tím potenciometrem. Pokud bude běžec na opačné straně, bude těch slavných 500Ω paralelně k něčemu, co je dané vstupní propustí a signálovou cestou až po Q5 , což se samozřejmě dá vypočítat, protože závěr je už teď jasný. Charakteristickou impedanci nějakého sehnatelného koaxiálního

 Představte si, že máte nějaké vedení a pošlete do něj pulz. Pokud je vedení zatížené charakteristickou impedancí, potom tato zátěž pulz sežere a tím končí jeho krátký život. Pokud na konci nic není (nebo má zátěž větší impedanci než charakteristická impedance vedení), odrazí se (částečně se odrazí), no a pokud je na konci zkrat (a nebo zátěž s menší impedancí než je charakteristická vedení), odrazí se s opačnou polaritou. No a teď se na to podíváme v praxi. Nejprve samotný pulz. Žlutá stopa jsou osciloskopem navzorkovaná data, hnědá stopa je average navzorkovaných dat. Nyni máme připojeného cca půl metru koaxiálního kabelu bez zakončení. První kurzor ukazuje pulz na vstupu kabelu, druhý kurzor ukazuje jeho odraz. Je tedy vidět, že pulz proběhl přes vedení tam a zpět za 5.15ns , čili elektrické zpoždění kabelu bude poloviční, čili 2.575ns . To by při rychlosti světla odpovídalo vzdálenosti 0.7725m , no a my víme, že fyzická délka našeho kabelu je cca půl metru, čili koeficient zkrácení

aneb Verschlimmbesserung master level. Já to zaplať bůh nekoupila, přišlo to v přístroji. Prodejce jasně říkal, že se mu to nepodařilo rozchodit, bohužel mi ale nepřidal původní nefunkční floppnu. O co se jedná. Starší měřicí přístroje, obráběcí stroje atd. používaly diskety. No a to byl před 10 lety dost velký problém (protože postaru se nedá žít, tady ti počítačovníci mají vždycky nějaký takový záchvat, netřeba to chápat, spíše je potřeba to přežít). Dnes už to problém není, balíček disket koupíte v Mironetu za pětikilo a externí floppnu na USB za tři sta (floppy předstírá usb mass storage mimochodem), takže nemáte problém, ale před 10 lety tyto věci prostě nebyly. No a tak se řešení, která umožňovala propojit USB flashku/SD kartu/něco na jedné straně s MFM rozhraním floppny na straně druhé, považovala za long-term řešení problému starších strojů. Velice populární je v tomto ohledu GoTek, nicméně toto je jiné řešení, které funguje jinak. Gotek si ukládá na flashku obrazy jednotlivýc