Elektronkový zesilovač z AR

V únorovém vydání Praktické Elektroniky z roku 2025 jsem našla na straně 21 konstrukci elektronkového zesilovače. Nemám tyto věci ráda, zvláště pak když takovou historii páchá někdo, řekněme, mladý. Myslím si, že si musí vybudovat vlastní historii na kterou potom budou vzpomínat, ale na druhou stranu musím ocenit, že si ten člověk snaží vytvořit vlastní názor, což v tomto případě znamená tu věc postavit a vyzkoušet. Řekněme, že toto je, narozdíl od fanatického jásání nad 40 let starými osobními počítači, celkem sporné.

Další věc, kterou definitivně nechci udělat, je jakkoliv toho člověka ponižovat kvůli zjevné konstrukční chybě. Je mladý, na začátku své kariery, tudíž nemá zkušenosti a je přirozené, že bude dělat chyby. Všichi děláme chyby, začátečníci dělají začátečnické chyby, nic zvláštního. Koho ale osočovat míním, jsou učitelé toho „nápravně vzdělávacího ústavu“ — takhle primitivní chybu měl vidět učitel a měl to zastavit. Druhé místo, kde se to mohlo zastavit, bylo vyjádření nějakého „zkušeného rádioamatéra“ (nebo co to bylo) v redakci toho časopisu. Nikdo z těch lidí tu chybu neviděl…a to je s prominutím nedobrá věc.

Zdroj

Zdroj je navržený pěkně, to všechna čest, ale není příliš vhodný pro elektronková zařízení. Nemám úplně ráda když se elektronková zařízení napájí z křemíkového usměrňovače, ono to vyžaduje zvýšenou pozornost. Totiž. Pokud použijete vakuovou diodu, objeví se anodové napětí na filtru zdroje až poté, co se tato vyžhaví. No a vakuové diody bývají navrhované tak, aby se vyžhavily jako poslední, čili anodové napětí naběhne teprve v momentě, kdy jsou všechny elektronky nažhavené. Pokud použijete křemíkové diody, objeví se napětí na filtru prakticky ve stejný moment, kdy se objeví na výstupu transformátoru (1), což se stane prakticky současně se sepnutím síťového spínače (2), tedy plné anodové napětí se dostane na nenažhavené elektronky. A fundamentální vlastností nenažhavené elektronky je to, že mezi její katodou a anodou nejde proud. Tady ještě žádná chyba není, je to jen poněkud neobratné řešení, které má důsledky.

A ano, všimla jsem si systému C1,C2 a vím, že toto řešení „odbrumovače“ je všechno jen ne dobré, všimla jsem si mnoha dalších věci, které ale nechci komentovat.

Zesilovač

A zde se dostáváme k místu, kde se věci začínají kazit. Po zapnutí síťového spínače se v bodě HT okamžitě objeví napětí kolem 300V. Přes rezistor R4 (1) se nabije kombinace C8,C9 (2) na stejných 300V (¡na což musí být dimensované!), a přes R5 (3) se toto dostane na anodu V2A (4), což má podle dokumentace být E88CC. Jakmile se V2A začne žhavit, začne se též nemálo otevírat (na její mřížce chybí záporné předpětí) a těch 300V na její anodě se z C8 vybije právě přes tuhle ubohou elektronku. Jakmile je nažhavena, teče přes ní proud, čili napěťový spád na R4 a R5 udrží na anodě něco rozumného, současně úbytek na R6 vytvoří záporné předpětí na mřížce, čímž se současně stabilizuje katodový (potažmo anodový) proud triodou V2A.

Kde je zakopán pes? V detailu. Anodové napětí E88CC by mělo být cca 100V. No a tady máme rázem 300V. Srážecí rezistory se dřív běžně používaly, najdete je prakticky v každém elektronkovém rádiu, jenomže tamtéž se též používaly vakuové diody v usměrňovači, čili se anodové napětí objevilo až v momentě kdy jsou elektronky alespoň nějak nažhaveny, tudíž přes elektronku jde alespoň nějaký proud a tudíž se projeví i napěťový spád na srážecím rezistoru. Pokud namísto toho použijete křemíkovou diodu, objeví se napětí okamžitě a tudíž tu situaci musíte řešit nějak jinak, například sekvencerem, který sepne anodové napětí až po určité době, nebo by stačilo pokrotit něčím napětí na C8, nějaká výkonovější zenerka například. Ta elektronka pochopitelně neodejde hned, pouze to dosti zásadně zvýší opotřebení té elektronky. Toto jsou nejzáludnější konstrukční vady. Pokud něco odejde hned, nebo řekněme velmi brzy, je zřejmé, že je někde chyba a autor konstrukce tu chybu dříve či později najde. Takováto závada se projeví po několika letech provozu, přičemž i v ten moment bude vypadat toliko jako „opotřebení“ elektronky, čili se autor prakticky nikdy nedozví že udělal něco špatně. A znovu opakuji, je začátečník, nečekám, že by na tohle měl přijít sám, měli ho na to upozornit vyučující (je to deklarované jako „studentská práce“), měli si toho všimnout v redakci Praktické Elektroniky. Zůstává po tom palčivá otázka — je to ta lepší varianta, tj. vyprdli se na to, nebo je to ta horší varianta? Tím míním, kdyby tu věc navrhovali, udělali by tu stejnou chybu také, nebo ne?

A ano, je tady ještě jedna věc, C10 končí nabitý na napětí typicky větší než je běžné anodové V2A, čili po vyžhavení V2A tento přetlačí řídící mříž V1A na něco hodně záporného, což není úplně ideální, R7 je sice na naší straně a C10 je relativně malý, čili toto nejspíše nebude mít destruktivní potenciál, za hlavní problém skutečně považuji 300V na anodě V2A (4), což je u malých a choulostivých triod jako ECC88 celkem nedobrá věc, zvláště v kombinaci s relativně velkým C8 (2) nabitým na stejných 300V. Nepodařilo se mi v článku najít parametry C8, tj. jestli je dimenzován na 300V. Vnitřně se obávám, že není. Totiž kdyby byl, tak by autorovi nejspíše došlo co dělá špatně, R4 (1) je poměrně velký, čili ono je také možné, že dříve než k „opotřebení“ elektronky dojde k destrukci C8, ale tohle nedokátu potvrdit ani vyvrátit.

Závěr

Proč to vytahuji na světlo? Je to na jednu stranu začátečnická chyba, na druhou stranu je to problém mnoha (nejen) moderních elektronkových zapojení. On to není až tak moderní problém, zažila jsem přijímač Super Mír, kde někdo vakuovou diodu v usměrňovači nahradil křemíkovou s rezistorem v serii, čímž se snažil nahradit úbytek na vakuové diodě. Zjevně mu to nějakou dobu fungovalo, finálním výsledkem však byl zničený mezifrekvenční transformátor, který to v tomto případě vzdal dříve než elektronka.